Barber Talk - Jonáš Pávek: Prvý český barber, ktorý vyrástol na sociálnych sieťach

Během covidu začal doma stříhat kamarády. Dnes má vlastní barbershop, desítky tisíc sledujících a klienty od teenagerů po seniorky. Barber Talk s Jonášem Pávkem o cestě k vlastnímu barberu, sociálních sítích, pokoře v životě i o tom, proč některé spolupráce nevezme za žádné peníze.

Od technických výkresů k nůžkám a strojku

Jak vypadala Jonášova cesta k barberingu? „Dostal jsem se k tomu za covidu. S kamarádem jsme začali stříhat doma – hlavně kamarády, protože všechno bylo zavřený,“ vzpomíná Jonáš. Škola mu skončila těsně předtím, než přišel lockdown, a tak měl najednou spoustu času. „Cvičil jsem a stříhal. Ty střihy byly hrozný, ale to jsou začátky.“

Po covidu nastoupil do práce, kde kreslil modely pro kovovýrobu. „Na škole mě bavilo jenom to kreslení, tak jsem si hledal práci kolem toho. Pak jsem ale zjistil, že mě to vůbec nebaví. Že mě prostě nebaví sedět u kompu celý den.“

Do karet mu ale hrála šťastná souhra okolností – šéf firmy, ve které pracoval, zároveň vlastnil barbershop. „Když mě ta práce přestala bavit, zeptal jsem se, jestli to můžu zkusit u něj v barberu. Řekl, že jo, že jsem ten typ.“ A Jonáš se barberingu úplně oddal.

Paradoxně si dnes uvědomuje, že obor, kterému unikl, mu vlastně dal víc, než si tehdy myslel. „Na škole jsme dělali umělecký věci, měli jsme volnost v tom, co můžeme tvořit. A barbering je v tomto podobný. Každej člověk je úplně jinej, má na hlavě úplně něco jinýho a ty se na tom můžeš vyblbnout. Někdo to tak nebere, ale je to hrozně kreativní záležitost.“

Když se barber učí z vlastních chyb

Když začínal, šel do stříhání po hlavě. Obvolal všechny kamarády, jestli si je nemůže zkusit ostříhat. Celý jeho Instagram feed se proměnil v jednu velkou barberingovou videotéku. A pak začalo to nejdivočejší – Jonášova posedlost detailem.

„Měl jsem na počítači sto, sto padesát A4 popsaných o všech zákaznících. Zápisy z prvního střihu a pak z dalšího – co jsem dělal jinak, jak bych to mohl upravit, co bych mohl zkusit novýho a co vylepšit. Byl jsem hrozný úchyl, fakt jsem nedělal nic jinýho.“

K tomu začal natáčet svoje stříhací videa, koukal na ně a analyzoval, co by udělal jinak. „Inspiroval jsem se v zahraničí, koukal na zahraniční barbery, který přiznávali i nějakou chybu – a ono to vlastně ve výsledku vypadalo dobře.“

Hlavním vzorem mu byl – a stále je – americký barber Sam Rascal. „Líbí se mi, jak vede svůj barber. Že to dělá pro všechny. Není zaměřenej jenom na ‚hustý týpky, co chodí chlastat a baví hlavně mladý‘. Dělá to úplně pro jakoukoliv cílovku.“ A to si vzal Jonáš k srdci.

Barbershop, kam může přijít kdokoli

Vlastní barbershop chtěl mít od začátku. „Na střední se nás učitelka ptala, co chceme dělat. Všichni říkali nějaký zaměstnání. Já jsem řekl, že je mi to jedno – ale že nechci pro nikoho pracovat.“ Po dvou letech v prvním barbershopu si proto otevřel vlastní – a pojmenoval ho Elements. Proč zrovna takhle? „Přišlo mi to hrozně friendly. Vyjadřuje to, co jsem od svého barbershopu chtěl. Že do něj může klidně přijít osmdesátiletá babička i patnáctiletej kluk. Nemíří to na jednu sortu lidí.“

Stejně tak vypadá i interiér – prosvětlený, plný pokojovek a přírodních materiálů. Žádná tmavá maskulinní jeskyně, jak si lidé barbershop někdy představují. „Líbí se mi, když někam jdu a jsou tam kytky. Je to pozitivní místo,“ vysvětluje Jonáš. Filozofie je v tom jednoduchá: barbershop má být místo, kam se nikdo nebojí přijít ostříhat.

A protože Jonáš stříhá opravdu všechny, musí zvládat různé „typy klientů“ – od mlčenlivých starších pánů po hyperaktivní děti. „Na začátku jsem nerad stříhal děti. Když to dítě skákalo, neměl jsem na to nervy a bál jsem se, jak to dopadne. Na uklidnění jsem jim pouštěl pohádky. Teď mi to nevadí, naučil jsem se s dětma pracovat. U těch fakt neposedných ale musí být rodič, jinak to nejde. Nebudu jim to dítě vychovávat ani se s ním prát.“

Skvělý barber řeší víc než střih

Co podle Jonáše odlišuje průměrného barbera od skvělého? „Bere to jako celek. Ne jenom jako záležitost toho střihu. Bavilo mě to na veletrhu Barberco – chodili tam kluci a ptali se: ‚Jak stříháš fejdy? Ukaž mi tvůj fejd.‘ Chápu, je to měřitelná věc. Ale o tom barbering není.“

Pro Jonáše je klíč v naladění se na klienta. „Když mi přijde starší pán a vidím, že chce klid, jsem u stříhání tichej. Když přijde mladej kluk, kterej se chce bavit o holkách, naladím se na jeho vlnu. Když chce někdo řešit politiku, řešíme politiku.“ Jeho práce ho baví právě pro tu různorodost.

A když k němu přijde někdo bez jasné představy, kdo opakuje „je mi to jedno“? „Tak řeknu: takže můžu udělat buzzcut? A většinou řeknou, že ne. Takže ono jim to není jedno – jen neví, co přesně chtějí. Pak se s nima domlouvám a postupně se snažím přijít na to, co chtějí. Ale lidi, kterým je to opravdu jedno, mě většinou zaskočí. Nemůžu se člověku trefit do střihu, když nevím, kam mířím.“

Při výběru střihu pro klienta vychází hlavně z jeho vzhledu a rysů – tvar obličeje, oblečení, energie. „Postupně se naučíš na člověka napojit. Vlasy můžou odrážet charakter – a střihem dokážeš proměnit, jak ten člověk působí. Proto je hrozně důležitý se trefit. Ale kolikrát zjistím, že ten vzhled a povaha jsou trošku jinde, než to vypadalo. Že kluk sice chodí oblíkanej od mámy, ale ve skutečnosti je úplně někdo jinej.“

Co Jonáše baví nejvíc? Velké proměny. „Když mi přijde kluk s ‚gumičkou‘ – dlouhý vlasy, co chce darovat – a uděláme z toho hodně krátkej střih, je to úžasnej pocit. Vidíš, jak je z něj úplně jinej člověk. Stejně tak, když přijde kluk od počítače s osmnáctma dioptriema a umaštěnýma vlasama, a uděláš z něj fakt frajera. To mě baví.“

Na hranici mezi barberem a kamarádem

Když Jonáš mluví o klientech, mluví o nich jako o kamarádech. A není to fráze. „Když jsem přešel do svýho barberu, měl jsem asi padesátiprocentní obměnu klientely. Lidi sice chodí dva roky, ale stačí jeden impuls – že je blbě objednáš nebo se s nimi jednou tolik nebavíš – a najednou je to mimo a člověk jde jinam. Pak ale máš ty zarputilý zákazníky, který tě prostě znaj a vědí, jakej seš. A ti budou chodit už do konce života.“

Vybudovat si stabilní klientelu je podle něj běh na dlouhou trať. „Myslím si, že to je otázka dalších šesti, sedmi let. Kdy úplně vyfiltruješ lidi, co tě prostě baví stříhat – a oni budou chodit už jenom a jenom k tobě.“ Jonášovi se na stálých klientech líbí i to, jak s nimi postupně roste. „Když jdou třeba na svatbu, řeknou, že čekají dítě, nebo když mladí kluci, co ke mně chodili ve třinácti, teď přijdou v šestnácti s holkou – to je prostě hustý.“

V křesle se přitom Jonáš nebojí sdílet i svůj život. „Už mi někdo říkal, že bych neměl tolik mluvit o sobě. Ale mně přijde, že tím tomu člověku dávám pocit, že mu věřím. A pak si vzájemně věříme. Beru to z toho kamarádského hlediska – oni poradí mně, já zase jim. Funguje to oboustranně.“

A pak je tu ten moment, který každý barber asi miluje. „Občas se mi stalo, že mi někdo řekl, že mě platí, abych ho bavil. Tenhle přístup nemám rád. Je pravda, že mi klient platí za službu, ale součástí tý služby není, že mu děláš klauna. Na klienta se musím naladit, a je důležité, aby byli spokojení. Když budeš mít všechno kolem, budeš dělat frajera, ale nebudeš mít klienty, tak je to k ničemu. Ale barbeři jsou taky lidi, každému někdy není dobře nebo nemá svůj den.“

Největší chyba? Myslet si, že člověk všechno umí

Jonáš nepatří k těm, co by si na něco hráli. Sebereflexe je u něj naprosto přirozená – a stejně tak vědomí, že má pořád co zlepšovat. „Nejsem na topu, to bych byl naivní. Jsou barbeři násobně lepší než já. Pokud jednou budu dělat kurzy – což bych jednou chtěl –, tak až po sedmi, osmi letech praxe, kdy budu mít lidem reálně co předat. Ne za dva tři roky kvůli rychlým prachům.“

Inspiraci nehledá u zavedených jmen. Naopak – víc si bere od svých vlastních barberů v Elements. „Vidím, jak v začátcích chtějí zkoušet a zkoušejí nový věci. A kdo tě líp inspiruje, než mladší lidi? Ty, co dělaj furt to samý a fungují na tom stejným, tě moc novýho nenaučí. Takže se s mým týmem posouváme a inspirujeme navzájem.“

První český barber, co vyrostl na sítích

Že je Jonáš první český barber, co vyrostl na sítích, není přehnané tvrzení – a dokáže ho obhájit. „Když jsem začínal, tady to nikdo nedělal. Byl tady Pašek a Lucky Royal, ale ti dělali content na slavných lidech – z showbyznysu. Já jsem první barber, co vyrostl na sítích, na tom samotném stříhání.“

Zlom přišel s pořízením kvalitních mikrofonů. Najednou bylo slyšet, jak konzultuje střihy s klienty, jak vznikají vtipné momenty během stříhání. „Předtím jsem natočil čtyřicet, padesát videí, každý mělo pět, deset tisíc views. Pak jsem koupil mikráky, vydal jedno stříhací video – a najednou čtyři sta tisíc zhlédnutí. Vydal jsem vtipné video, a půl milionu zhlédnutí. A pak už cokoliv, co jsem vydal, mělo přes sto tisíc.“

Z tohoto skoku se pak rozjela celá vlna českých barberů, kteří začali natáčet podobný formát. A Jonáš dnes pozoruje, jak se barbering v Česku za poslední roky rozjel. „Strašně moc mladých kluků teď stříhá doma. Učí se to. Ptaj se mě, jaký si koupit strojky. Když jsem byl na střední, nikdo neříkal, že chce být barber. Tohle se opravdu rozjelo poslední dva roky.“

S úspěchem ale přišel i tlak. Jonáš deska mluví otevřeně o tom, jak ho čísla na nějakou dobu pohltila. „Moje nálada se odvíjela od toho, jaký mám čísla na Instagramu. Doteď si pamatuju, jak jsem byl v Itálii a vydal stříhací video, který mělo jen patnáct tisíc views. A úplně mi to zkazilo náladu na další tři dny. V tu chvíli jsem si řekl – a dost. Mě to neživí. Nemůžu to takhle hrotit.“

Dnes natáčí, když má chuť – ne když „musí“. A i když ví, že tím přichází o dosahy, je s tím v pohodě. „Když mě to baví, prostě mám období, kdy točím furt. A pak jsou týdny, kdy nevydám nic, i když mám třeba ty videa připravené. Nehrotím to. Předtím jsem točil tři videa týdně. Pak jsem si řekl, že takhle vyhořím.“

Když se z barbera stane známá tvář

S desetitisíci followers se přirozeně mění i to, jak lidi reagují na Jonáše osobně. „Devadesát procent lidí mi pak řekne, že vůbec nečekali, že jsem takovejhle. Že jsem úplně jinej, než to vypadá na sítích. Asi je to trochu i mým obličejem – na první pohled vypadám trošku nepříjemně. Tak to asi nechává i takový první dojem.“

Ten kontrast mezi internetovým obrazem a realitou ho samozřejmě někdy překvapí i v reálném životě. Třeba na sjezdovce. „Byli jsme na horách, někdo se se mnou fotil přímo na svahu. Přes brýle a všechno mě poznal podle přilby, kterou viděl na mojich stories. Říkal jsem si – to je crazy. Já se přece neberu, že bych byl něco víc, že by se se mnou lidi měli fotit. Jsem furt úplně stejnej jako každej druhej.“

Postupně si na to zvykl. A naučil se nebrat si názory cizích lidí k srdci. „Lidi, co mě nemají rádi, si vždycky najdou důvod, proč mě nemít rádi. To neovlivním. Udělal jsem si svůj okruh v barberu a život si zařídil tak, abych byl spokojenej sám se sebou. Když chce někdo mít debilní názory, ať má.“

A přes to všechno – nebo právě proto – si Jonáš drží od sociálních sítí zdravý odstup. „Sítě mě neživí a ani bych to nechtěl – nechtěl bych na nich být závislej. Full time influencer hrozně závisí na vděku lidí, se kterýma nemá osobní kontakt. A to mě moc nebere. Vedu to tak, že kdyby mi dneska někdo zrušil Instagram, je mi to vlastně jedno – život mi to nijak neovlivní. Nezničilo by mě, že mě lidi nepoznají na ulici. Tak co. Necítím se kvůli tomu jako něco víc."

Některé spolupráce nestojí ani za půl milionu

Při výběru spoluprací má Jonáš jasná pravidla. „Vybírám si podle toho, jestli se mě to týká a jestli by mě to bavilo. Když napíše L'Oréal s produktem na vypadávání vlasů – je to kosmetika kolem vlasů a mám k tomu blízko. Když mi někdo napíše o promo jeho pasty na vlasy s úplně směšnou nabídkou – říkám si, jestli mě nechtějí spíš urazit.“

Ale stejně tak důležitá je pro něj morální stránka věci. „Kdyby mi nabídl spolupráci nějakej masovej online shop s fast fashion nebo podobnej byznys – sorry, ale to ne. I kdyby mi nabídli půl míče. Tyhle věci prostě nedělám.“

A když přijde na to, co podle něj firmy dělají špatně? „První věc je, když mě nenechají udělat výstupy podle sebe. To je největší chyba, co firma může udělat – zabít kreativní stránku influencera. Občas jsem už spolupráci odmítl, když mi přesně napsali, co mám říct, co udělat, co propagovat. To nemám rád.“

Zároveň se nebrání pomoci, když mu to dává smysl i jinak než finančně. „Přišla za mnou paní z hradeckého obchůdku, jestli bych jí nepropagoval. Donesla mi produkty, natočil jsem na to storýčko – jen za ty produkty. Když je to třeba malej místní byznys, co chce jenom trochu pomoct, proč by ne.“

Pokora, kterou barbering nenaučí

Jonáš se na úspěch a každodenní problémy dívá trochu jinak, než by člověk čekal. Když mu bylo třináct let, vážná nemoc ho donutila mnohem dřív než jeho vrstevníky přemýšlet o tom, co je v životě opravdu důležité. Dodnes mu zůstal nadhled a vrací se mu v každodenní praxi – obzvlášť když se z práce často vrací vyčerpaný. „Když musím být v barberu 14 hodin denně, můžu být vděčnej za to, že tam vůbec můžu stát. Že tam někoho stříhám. A jsem fakt rád, že to můžu dělat."

Jeho vděčnost ale neznamená, že na sebe netlačí. Jonáš otevřeně přiznává, že je v něm pořád ten paradox – baví ho dřít, ale občas to přežene. „Někdy zbytečně moc pracuju, jsem do toho nemocnej a pak mě to sedře. A vím, že mi to ovlivní zdraví. Tak jsem na sebe občas naštvanej – proč to dělám, když vím, že mi to škodí. Jenže mě zároveň baví takhle dřít." Když den ale končí, pohled na svět se mu zase srovná. „Hodněkrát se večer přistihnu, jak říkám: jsem rád, že jdu spát. A jsem rád, že se zítra můžu zdravej probudit a jít zase pracovat. Ono nemusíš mít jachtu, bazén a nový auto, aby sis řekl: teď žiju život naplno. Stačí, že si umíš užít to, co děláš."

Tahle zkušenost ho možná naučila tu nejcennější věc, kterou si může barber přivést do salonu i do života – pokoru. „Když se se mnou někde někdo přijde vyfotit, přijde mi to zvláštní. Já se neberu, že bych byl něco víc. Jsem furt stejnej jako kdokoliv druhej, akorát má každej z nás trochu jinou životní cestu. Některý lidi si tu negativitu vyvolávají sami, místo aby viděli to dobrý.“

Od mod cutu po kreativní barvení

Mezi střihy i nástroji má Jonáš jasné oblíbence. „Teď mě nejvíc baví mod cut. Je to delší střih, úplně bez fadu na kůži – a dá se udělat klidně jen nůžkama. Mám pocit, že kreativita je při scissor cutech mnohem větší, než třeba u fadu.“

Co chce zvládnout dál? „Chtěl bych se víc učit dámský střihy. Ale to je takový těžší – přijde mi, že holky moc barberům nevěří. Občas možná straší to, že dělám některé dámské střihy zadarmo – ono to automaticky vyvolává pocit, že to bude hrozný. Ale dělám to proto, že se to učím.“

A pak je tu kreativní barvení. „To mě hrozně baví. Můžeš se na tom totálně vyblbnout. Nedávno jsem dělal porotce na učňovský soutěži – na pánskej střih a kreativní barvení. Hrozně se mi líbilo, jak se tam ty lidi vyřádili.“

Nejoblíbenějším střihem u něj v salonu zůstává low taper fade – ten je teď v Česku podle Jonáše velký trend, a klienti si ho přejí napříč věkovými skupinami. Co naopak Jonáš moc nemusí? „Edgar cut – ta úplně rovná ofina mě moc nebere. A flat top, kdy úplně vyfoukáš vlasy a pak je střihneš úplně do roviny, jsem nikdy nepochopil a asi nikdy nepochopím.“

Co přijde po Elements?

Kam se chce posouvat dál? Cíle má jasné, ale na pilu nijak netlačí. Chce založit druhou pobočku v Praze – ale Hradec by za sebou ale úplně nenechal. „Přejížděl bych. Klienti, co mám tady, jsou pro mě často víc kámoši. To bych prostě neopustil. A Hradec je hezký rodinný město. Ale Praha by mi v rozvíjení barberu i sítí dávala další smysl.“

Vize do budoucna? Vlastní kosmetická značka. A jednou kurzy, ale až po dalších pár letech praxe, až bude mít dost zkušeností k předání. Případně se vrhne i na něco mimo barbering – něco kreativního, na čem nebude finančně závislý a u čeho se bude moct kreativně vyhrát. „Ideální stav je, když tě barber živí – a vedle toho děláš věci pro sebe. Něco vyrábět, něco tvořit. Abych se mohl realizovat zase jinak.“

Hlavně být sám sebou

Na závěrečnou otázku, co by poradil začínajícímu barberovi, odpovídá po chvilce přemýšlení. „Být sám sebou. Mohl bych říct preciznost, dochvilnost a takový věci – ale to nejdůležitější je na nic si nehrát. Lidi to vycítěj. A když jsi sám sebou, vymyslíš střih, kterej tomu konkrétnímu člověku přesně padne. Protože si na nic nehraješ.“

Jonáš dnes patří mezi nejviditelnější české barbery. Sociální sítě mu pomohly vyrůst, vlastní barbershop splnil jeden z jeho životních cílů. Když ale mluví o tom, co je pro něj v práci nejdůležitější, nejčastěji se vrací k lidem, kreativitě a vztahům, které kolem sebe buduje. A možná právě proto jeho úspěch není jen o řemeslu nebo dosazích, ale hlavně o lidech.

Bleskovka na závěr

Strojek, nůžky, nebo břitva? Nůžky.

Nejoblíbenější cut? Cokoliv, co se dá střihnout jen nůžkama. Teď mě nejvíc baví mod cut.

Nejhorší trend v barberingu posledních pěti let? Flat top nebo Edgar cut.

Co bys poradil klukovi, co dneska kouká na TikTok a říká si „chci být barber“? Být sám sebou a na nic si nehrát.

Kdo tě inspiruje? Moji rodiče – hlavně v tom, jak makají. A barbeři v Elements – zkoušejí nový věci a inspirujeme se navzájem.